x-air Ostrava

Dvanáctého ve dvanáct nás zve Alan Franek na klasický sedmiboj Wygoda Open 2010. Kdo se nebojí a chce si vyzkoušet jak je na tom s technickými disciplínami má možnost!

Více info zde.

Rok utekl jako voda a nastal čas opět se vydat poznat nějaký kout naší země. O tom kde strávit letošní dovolenou se paradoxně rozhodlo již taky před rokem. Po lonském závodě v Perné jsme totiž strávily den procházkou Lednickým parkem. A již tehdy jsem se rozhodl, že tento areál, zařazený mezi památky UNESCO, musím prozkoumat mnohem důkladnějí.

Předem bylo jasné, že spoustu peněz utratím za vstupenky a proto bylo prvním úkolem sehnat nějaké levné ubytování. To se povedlo téměr dokonale. Bývalý internát a nynější ubytovna paní Krčmářové v Břeclavi sice luxusem neoplývala, ale k osprchování a k přespání naprosto stačila. Po pondělním příjezdu jsem vyrazil poznávat město. Známí mi sice tvrdily, že v Břeclavi nic není, ale zdání klame. Například sice zničený, ale efekně nasvícený zámek vypadá za tmy velmi zajímavě. Zajímavosti pro nás atlety je, že jsem objevil hned 3 dráhy s umělým povrchem, což na poměrně malé město je docela hodně. Nelze se proto divit úspěchům břeclavské atletiky.

Druhý den patřil Valticím. Po 15min. cestě vlakem jsem se vydal na místní zámek. Vzhledem k tomu, že Lichtenštejnové při svém odsunu v roce 1945 skoro všechno vybavení odvezli, tak toho v něm moc nezbylo. Přesto prohlídka impozatní budovy stála zato. Má další cesta vedla na kopec Homole, kde jsem vystoupal na vyhlídkovou Kolonádu. Po návratu do Břeclavi ještě večer následoval okruh Proštornou s jeho kdysi slavným, dnes zkrachovalým fotbalovým klubem s názvem Tatran.

Středa patřila Královskému Znojmu. Cesta vlakem tentokrát sice trvala skoro 2 hodiny, ale opět jsem nelitoval. Mé první kroky vedly na radniční věz. Po zdolání 265 schodů se mi naskytl krásný rozhled po celém městě i okolí. Má další cesta pak vedla na hrad. Románská rotunda z 9 století je sice NKP, ale dát 90Kč za 10 min. prohlídku se mi zdalo trochu moc a tak jsem její návštěvu oželel. Naopak co mužu všem doporučit je návštěva znojemského podzemí. Z celkové délky 97km jsou sice přístupněny jen 3km ve třech patrech, ale stojí to rozhodně zato. Již jsem prošel spoustu jeskyní, dolů apod. ale v podobném labyrintu chodeb jsem ještě nebyl. Pak jsem se kolem zimního stadionu místních Orlů a plaveckého bazénu, kde trénuje Květoslav Svoboda, vydal na fotbalový zápas MSFL Znojmo-Frýdek-Místek. A protože domácí tým postupoval do druhé ligy, tak pivo bylo za deset a na konci byl dokonce ohnostroj (i když za sluníčka).

Vrcholem týdne byla návštěva Lednice, které jsem věnoval dva dny. Ve čtvrtek jsem zvolil cestu autobusem a poté následovala prohlídka prvního zámeckého okruhu, druhého okruhu, skleníku, minaretu, akvária atd. atd. To tak vyčerpalo obsah moji peneženky, že závěr dne patřil hledání bankomatu. V pátek jsem trasu Břeclav-Lednice absolvoval po svých a dalším objektem mého zájmu byl Janův hrad. Po jeho oblídce jsem pokračoval v tůře přes Nový dvůr, Tři grácie, Svatého Huberta a Rendes-fous až do Valtic. Po přesunu do místa bydliště ještě následoval okruh po Staré Břeclavi. Pro zajímavost jenom páteční porce nachozených kilometru činila podle značek 31km!

V sobotu ráno jsem se přesunul do Perné, kde jsem se sešel s kamarády a absolvoval Běh na Děvín. Neděle pak patřila procházce Mikulovem a cestě domů. Celý týden se nesl ve znamení krásného horkého počasí a jediného mínusu-všude přítomných tisíců komárů. I když jsem se domů vrátil unavený, sluncem spálený a komáry poštípaný, vím jedno. Nebude trvat dlouho a určitě se do tohoto překrásného kraje vrátím. A tentokrát si vezmu sebou jednoho pomocníka. Jízdní kolo.

Přibližně před rokem jsem si pořídil turistickou GPSku. Navigace a záznam trasy na horách byly důvody nákupu této další hračky. :-) O Geocachingu jsem do té doby slyšel pouze útržkovité informace, či něco četl na Internetu. Pořízením GPS přístroje jsem se o tento fenomén začal zajímat trochu více a nakonec jsem usoudil, že to je docela dobrá myšlenka. A tak tento pátek to vyšlo na rok přesně, co jsem se přidal do rodiny „kačerů“.  Tento svůj kačeří rok hodnotím jednoznačně pozitivně. Člověk se dostal ven do přírody, do hor a hlavně na místa, o kterých neměl ani tušení a to včetně nejbližšího okolí svého bydliště.

Nebyl bych to já, abych si neprovedl malou statistiku odlovených kešek. Dohromady jich bylo 65. Číslo to rozhodně není velké, ale určitě nebudu patřit k vyznavačům kombajnového lovení, ani drive in kešky mi moc neříkají. Mám rád kešky v přírodě, lovení při výletech na kole, či běžecké tréninky, při nichž je cílem ulovení pokladu. Při mém pracovním cestování jsem se dostal i na zajímavá místa mimo republiku, ale také do oblastí kešersky naprosto mrtvých. Zajímavá je statistika podle oblastí. Nejvíce kešek jsem ulovil v Moravskoslezském kraji (29), následuje Holandsko (20) a Turecko (5). Nejzajímavější navštívené  místo pro mě asi byl NAP v Amsterdamu.  Dotýkat se nulové nadmořské výšky bylo zajímavé. To byla asi také nejníže položená odlovená keška. Naopak nejvýše položená byla v Tatrách na Rysech ve výšce 2499 m. n. m. Jsem zvědav co mi přinese druhý kačeří rok. Nechám se překvapit. :-)

Když jsem na konci listopadu odlétal pracovně do Turecka, měl jsem Turecko za jižní zemi, kde je i v zimě teplo a kde se jezdí hlavně k moři.

Prosinec takový byl. Bylo mezi pěti a patnácti stupni a skoro pořád zataženo. Sluníčka jsem viděl pomálu.  Takže počasí jako v Holandsku. :-)

Než jsem odjížděl na Vánoce domů, místní mi říkali: „Nezapomeň si zimní bundu, v lednu bude sněžit.“ Moc jsem jim sice nevěřil, ale zimní doplňky si s sebou vzal. Tři týdny bylo počasí jako v prosinci a pak to přišlo. Během dvou dnů napadlo 35 centimetrů sněhu. Neváhal jsem proto a vyrazil do hor. Jel jsem za určitým cílem, ale po té co mé skoro letní gumy odmítaly ve dvaceticentimetrové vrstvě sněhu poslušnost, jsem byl nucen auto odstavit. Po rozhlédnutí kolem byla volba jasná. Tento kopec je pro dnešek můj. A tak jsem vyrazil. Nikde nikdo, čerstvý prašánek pod nohama, ticho, pohoda. Prostě naprostá paráda. Dostal jsem se až na vrchol a má GPS mi ukázala 1336 metrů nad mořem. Takže na Lysé jsem určitě byl. :-)

Jak sníh rychle napadl, tak naprosto stejně rychle zmizel. Nevěřil bych, že se víc než třicet centimetrů sněhu může ztratit za méně než osmačtyřicet hodin. Může.

Minulou neděli, na doporučení místního bosse, padlo rychlé rozhodnutí. Jedeme lyžovat. Z původního počtu osmi lidí nás nakonec vyráží pět (Čech, Francouz, a tři Turci). Doufáme, že budeme mít na čem lyžovat, protože dole v nížinách není vůbec nic. Odbočujeme z hlavní cesty a začínáme stoupat. Sněhu začíná přibývat a tak se uklidňujeme. Po cestě snad každých 500 metrů je bouda budka, kde vám s radostí prodají řetězy a pokud už svoje máte, tak vám je ochotně nasadí. Alespoň se člověk nemusí špinit. :-) Dorážíme do střediska Kartalkaya (v překladu Orlí kámen). Sněhu je dost, lidí přiměřeně a tak si půjčujeme výbavu a vyrážíme na svah. Turci jdou nejprve na snídani, ale to my si s frantíkem už užíváme sněhu. Nahoře trochu fouká a sněží a já nic nevidím. Příště tedy na svah jedině s čočkami! :-) Sníh je super, je ho dost, takže paráda. Po poledni jdeme na oběd. Překvapuje nás, že Turci už obědvají a nehodlají to měnit ani po našem obědě. :-) Takže nakonec lyžujeme jen já a Francouz a Turci jsou celou dobu v restauračním zařízení! A to nepijou! :-) Nakonec jsme, ale spokojení všichni a to je důležité.

Tak taková je tedy zima v Turecku.

Po devítí letech se MS v cyklokrosu vrátilo opět do naší vlasti. Jeho dějištem se tak jako v roce 2001 stal jihočeský Tábor. A kdo mě zná, tak je mu jasné,že jsem u toho nemohl opět chybět. Využil jsem nabídky kamarádů z přáteleného oddílu SK Jiří team a v sobotu brzy ráno jsem se s nimi vydal na dlouhou cestu do slavného husitského města.

Cesta naší osmičlenné posádce uběhla velmi rychle a zásluhou VIP karty jsme neměli ani žádný problém s parkováním. Po zakoupení vstupenky v ceně 480kč (na oba dny), jsem se dostal do areálu a ještě před startem prvního závodů ho dokonale prozkoumal. Oproti minulému MS se trat značně změnila. Pak již odstartoval závod juniorů, který nám hned přinesl zlatou radost zásluhou Tomáše Paprstky. V sobotu divácká návštěva nebyla ještě tak velká a tak se dalo přebíhat z místa na místo. Toho jsem taky bohatě využíval, takže mi ani nebyla zima. Přestávku před odpoledním závodem vyplnil koncert Beatles revivalu na venkovním podiu. Já jsem ale tuto dobu využil k návštěvě kavárny v blízkém obchodním centru. Odpolední závod kat.23 nám už tolik radosti nepřinesl, ale průběh nebudu rozvádět, protože jistě většina z Vás sledovala přenosy na ČT4. Výkon mladých poláků byl ale obdivuhodný a jsem zvědavý jak se prosadí mezi elitou.

Po skončení sobotního programu jsme se vydali najít objednané ubytování. Jednalo se o ubytovnu ve městské části Klokoty. Zatímco nalezení objektu bylo bez problémů, podstatné horší bylo zjíštení, že ubytovna na fotografiích vypadá z venku mnohem lépe než uvnitř. Pokoj v přízemí stal 250kč, na patře 300kč. Jedním z rozdílů bylo, že dole byla černobílá tv a nahoře barevná, pro změnu ale hrála jen stanice Prima. Našlo by se více much, ale jedna noc se dala přežít. Kapitolou samou pro sebe byla večeře. V samotné ubytovně sice měla být "velká hospoda", ale z ní se už mezitím stala prodejna nábytku. Na radu pana domácího jsme se vydali do protejší ulice, kde se měli nacházet hned tři restaurace vedle sebe. Opravdu se tam nacházely, večeři nám ale nedopřáli. První restaurace vůbec nevařila, druhá sice vařila, ale měla uzavřenou společnost a třetí nevařila, protože vařila ta druhá... Menší Kocourkov. Po kratší procházce jsme přece jen hospodu našli. Sice zakouřenou, s nic moc výběrem a se studeným pivem, ale aspon něco. Před spaním následovala partie oblíbeného Člověče, nezlob se a pak už hurá na kutě.

Neděle začala závodem žen, několika pády Kateřiny Nash a její bramborovou medaili. Kterou následně obrečela, jak jsem na vlastní oči viděl. Pak už vše směřovalo k vrcholu mistrovství, závodu elity mužů. Náladu výborně pozvedla má oblíbená kapela Děda mládek ilegal band. Ivanovy hity zná opravdu každý a tak ani nikomu nevadilo, že teplota je hluboko pod nulou. Ovšem kdo chtel mít dobré místo u trati, tak musel kulturní program opustit, protože diváků v neděli rapidně přibylo. Aktrativní místa jako schody nebo překážky byli obsazeny už několik hodin předem. Jak to dopadlo všichni víte. Vítězná jízda Zděnka Štybara byla úzasná. A i když nám všem hned v prvním kole zatrnulo při jeho defektu, nakonec jsme se mohli radovat a zazpívat si podruhé naší hymnu. Já jsem se o radost podělil s kamarádem z Lysacupu Petou Hudečkem, kterého jsem potkal před tribunou.

Ještě se bych se zmínil o tzv. občerstvovacích stanech. Jednalo se o dva velké a dva menší stany, ve kterých se za kupony prodávalo jídlo a pití. Cena všeho byla dva kupony, to jest 50kč. At už čaj, káva, svařák, malé pivo Budvar, polévka vše za 50kč. K tomu v každém stanu vystupovali zahraniční djs, kteří poušteli stále dokola směs všeho možného od lidovek po techno. Převážně belgictí fanoušci byli u vytržení a se stoupající hladinou alkoholu v krvi tancovali jako diví. Úsměvný byl pohled na některé jedince, kteří stany neopoušteli ani v době závodu a jen pili a tancovali...

Úplně o něčem jiném byl vyhřívaný VIP stan do kterého měli přístup zásluhou sponzora i dva z nás. Očíslované stoly prohýbající se jídlem a pitím, dopolední raut, cafféraut, oběd, odpolední raut, teplíčko jako doma atd. Dovnitř se mohl dostat každý. Stačila maličkost, koupit si VIP lístek v hodnotě 200 eur...
Pak již následovala cesta domů a mistrovství je už jen ve vzpomínkách. Nezískali jsme sice šest medailí jako před devíti roky, ale i ty dvě zlaté stály za to!

Protože jsem už několik let nenavštívil brněnské výstaviště, rozhodl jsem se, že je to třeba napravit. Lákadlem byl i nově otevřený pavilon P, který údajně patří mezi největší v Evropě. Vzhledem k ekonomické krizi se pořadatelé z BVV rozhodli sloučit hned několik výstav do jednoho termínu. Cílem bylo společně s doprovodným programem zaplnit plochu všech pavilonu. A tak za jedno stokorunové vstupné mohl návštěvník zhlédnout sportovní veletrh Sport Life, poprvé zcela samostatný cyklistický Bike, lodní Boat, automobilový Caravaning a k tomu počítačový Digitex a v neposlední řadě Interkameru. Dohromady kolem 800 vystavovatelů. Doprovodný program byl rovněž velmi bohatý a kromě spousty besed, autogramiád, promítání atd. obsahoval i špičkové akce jako např. Světový pohár v lezení na umělé stěně nebo MR v biketrialu. V této souvislostí si nemohu odpustit poznámku o různých výstavách na ostravské Černé louce, kde za 80kč je stánku vždy asi 50 a o doprovodném programu ani nemluvě.

Kdo mě zná, tak je mu jasné jak má návštěva probíhala. Po 50 minutách četby plakátovací plochy u brněnského nádraží, jsem na výstaviště dorazil před desátou hodinou. Hned v prvním pavilonu A jsem strávil více než dvě hodiny. V následujících pavilonech to nebylo o moc méně a pak se už času nedostávalo. Poslední výstavní haly jsem proletl už v poklusu. Výstaviště jsem opustil mezi posledními návštěvníky až několik minut po 18.hodině...

Z programu jsem stihl mimo jiné přednášku o Nordic Walking, exhibici BMX nebo besedu s Petrem Vabrouškem v expozici firmy Nutrend. Z autogramiád měla jednoznačně největší úspěch ta s hokejisty Komety Brno. Fronta byla nekonečná. Jinak zájemce mohl získat podpis i Romana Kreuzigera, Jána Svorady, Davida Kosteleckého, Jana Kopky (to je ten blázen, který jezdí na kole po sněhu) a kdo není na sport tak alespon autogram letošní Miss ČR Ivety Lutonské. Velký zájem byl o MR v hraní v počítačových her, ale tam jsem mnoho času nestrávil. Ani mistrovství v psaní SMS nebylo nic pro mě.

Veletrh byl i prodejní a tak u mnoha exponátů byli ceny. Vzhledem k mým příjmum mě však kola za 289 000kč zrovna moc "nezaujala". Radši jsem prohodil pár slov s Hudym z Lysacupu, kterého jsem potkal mezi stánky. Zajímavé byli i výstavy fotografií.

Byl to velice příjemně strávený páteční den a určitě se zase někdy na výstavy do Brna vydám.

Člen naší tri sekce Martin N. si nedávno zakoupil horské kolo a tak jsme mohli letos vydat na Bobra bez najímání cyklisty z jiné stáje. I přes zvyšující se startovné se stále zvyšuje počet zúčastněných štafet a letošních 214 je nový rekord. Počasí připravilo id. podmínky. Vody v brodech bylo nanejvýše něco nad pás ( pro 180cm vysokou postavu), trať byla bez bahenních úseků. Za hřmotu helikoptéry ČT a ovací stovek úžasných diváků šli do akce nejprve běžci. Ti po 5 brodech a 15km předávali cyklistům, kteří absolvovali 3 brody a 25km. Nakonec si užili 6km pádlování, běhu bez kajaku i s kajakem a skoku z rampy kajakáři.

Běžeckou část vyhrál v novém TR P.Fashingbauer, první místo udržel J.Hruška a náskok ještě zvýšil K.Mrůzek. Naše štafeta sice profiteamům na záda nedýchala, ale úkol pořádně si to užít byl splněn a 29. místo berem. Závodu se tradičně zúčastnil i Hudy. V teamu svého zaměstnavatele si letos vylepšil svůj běžecký čas o 5min ( team celkově 117).

výsledky