X-AIR OSTRAVA

sportovní klub

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma
Titulní stránka Cestování
Cestování

Island

IslandNápad jet na dovolenou na Island vznikl někdy v prosinci ve Vídni u Sachrova dortu. To vím ovšem jen z doslechu, u toho jsem nebyl. Ovšem u vlastní realizace nápadu už ano.

Původní plán jet s cestovkou vykrystalizoval nakonec v cestu „po vlastní ose“. A tak 4. srpna nasedáme v Krakově do letadla směr Keflavík. V Keflavíku na nás čeká objednané auto Suzuki Jimny. Plán je objet Island po hlavní silnici číslo 1 a vidět co nejvíc. V místním obchodním řetězci Bonus nakupujeme proviant na celé dva týdny. Kupodivu se ve třech lidech se všemi našimi věcmi a proviantem soukáme do našeho přechodného domova a na ostro vyrážíme.

Měníme Eura za islandské koruny a máme jich celkem 68 tisíc. :-) Za jeden den zvládáme zlatý trojúhelník – nejstarší parlament na světě Pingvellir, Geysir, gejzír který dal jméno všem gejzírům na světě a impozantní vodopád Gullfoss.

Islandské cesty jsou značeny jednocifernými, dvojcifernými či trojcifernými číslicemi, případně mají před číslicemi písmeno F. Čím vyšší číslo tím horší cesta a na Fka se může jen s auty 4x4. To ovšem neznamená, že hlavní cesta číslo jedna je celá asfaltová. Islandské silnice se vyznačují tím, že jedete po pěkném asfaltu, který najednou přejde ve štěrkovou cestu.

Island je zemí ohně a ledu. Po našich putováních sedíme 100 metrů nad největším islandským ledovcem Vatnajökull, jen se ho dotknout. Později se vydáváme taky k nejmenšímu islandskému ledovci Ok. Tento námi není zdolán pro nepřízeň počasí. Kolem sopek Hekla a Eyjafjallajökull jen projíždíme a jejich vrcholy nám zůstávají utajeny v mlze, na sopku Krafla vystupujeme po vlastních. Naštěstí už od roku 1984 nesoptí.

Cestou do kempu Landmannalanger v Duhových horách si užíváme pravé offroadové řízení i s naším prvním brodem. V Duhových horách nám sice nepřeje počasí, ale hory jsou tak úžasné, že nějakou nepřízeň počasí ani nevnímáme. Večerní koupel v termálním potoce za večerního deštíku, pod krásnými horami v polárním šeru, je prostě pohádková. Trekujeme ještě několikrát v jiných islandských horách, ale Duhové hory v nás zanechávají nejsilnější zážitek. Jsou prostě nádherné.

Před cestou na Island, pod tíhou deštivých informací, impregnuju stan. Po druhé deštivé noci v Duhových horách máme všechny věci ve stanu, včetně spacáků, úplně mokré. Rozhodujeme se, že další noc je třeba strávit někde v chatce, kde vysušíme mokré věci a při nejbližší příležitosti musíme koupit stan, do kterého neteče.

Možnost koupit stan se ovšem naskytne až za pár dní. Islanďané zřejmě příliš nekempují a tak ve sportovních obchodech stany nevedou a odkazují nás na benzínky. Na Islandských benzínkách nakoupíte všechno, například podkovy. Nikoliv však stany. :-) Nakonec se na nás usmívá štěstí a v malém sportíku po dvou dnech objevujeme tři stany. Podle velikosti si vybíráme jediný možný. Ten se nám v dalších dnech osvědčuje jak proti dešti, tak proti větru.

Na naší okružní jízdě navštěvujeme nejjižnější bod Islandu Dyrholey, vyrážíme lodí omrknout místní delfíny a velryby a taky vodopády Seljalandsfoss, Skogafoss, Detifoss, Svartifoss, Godafoss a spoustu dalších jmenných a bezejmenných fossů.

Lodí vyrážíme na ostrov Grímsey, kde nejen že překračujeme 66° severní šířky, ale taky polární kruh a navštěvujeme nejsevernější bod Islandu (nejvýchodnější a nejzápadnější nám zůstaly skryty).

Islanďané nehoubaří a tak v místních minilesících roste hub a hřibů něúrekom. Náš provianťák Hellen byla v sedmém houbařském nebi a tak jsme si užili jak houbových polévek, tak smaženice.

Na západě zažíváme skutečně větrné počasí a vidíme pověstný islandský vodorovný déšť. Po té už pomalu míříme do hlavního města Reykjavíku, které samozřejmě nemůžeme vynechat.

Po 14 dnech, 42 dvou odlovených keškách a 2800 naježděných kilometrech nasedáme do letadla směr kontinentální Evropa. Byly to úžasné dva týdny, o čemž se můžete přesvědčit ve fotogalerii.

 

Dolomity 2.-5.9.2007, aneb kterak se z bráchy stal vysokohorský turista

Už při Dolomitenmannovi nám přeje počasí a tak by byl hřích toho nevyužít a nepobýt v tomto krásném koutu déle. Velké zpestření na této akci bude bezesporu účast bráchy Oldy, který je zvyklý na trochu jiné typy dovolených. Již telefonáty před akcí typu „ ...a brácho mám si brát stan, když stejně budu spát v hotelu, mám si koupit šustku, jaké si mám vzít boty, mají tu v akci kempovací nádobí, mám ho koupit ?“ naznačují, že o legraci nebude nouze. Už v sobotu v kempu bráchu smiřujeme s tím, že žádný hotýlek nebude a tak staví „stan“ ... klasický jednoplášťák za pár franků (Olda žije ve Švajcu), no ale nekup to, když k tomu jsou i dva (skoro průhledné) spacáky. Bratr však neponechává nic náhodě a kupuje další spacák, který se mu při koupi líbí, protože je ve stylu švýc. vlajky ... na štítku je však napsáno Comfort +10°C. První noc , kdy jdou teploty k nule tak bratr pěkně mrzne i přesto, že spí ve všech třech spacácích :-)

V neděli to v kempu Lienzi balíme a přesunujeme se pár desítek km na jihovýchod do srdce Dolomitů v okolí Cortiny d´Ampezzo v sestavě já, Olí, brácha Olda, Tom (kajak bobrcup) a Cak. Vybaveni sedáky, ferratovými sety a cyklopřilbami máme v plánu prolézt pár Via ferrat ( jištěné cesty, lana, kramle, žebříky apod.) a zjednodušeně si tak navodit pocity, které mají horolezci při klasickém lezení. Kousek nad jezerem Misurina platíme mýto 20eur a stoupáme k snad nejoblíbenějšímu cíli Dolomitů, Drei Zinnen.Věže pohodlnou stezkou obcházíme až k chatě Locatelli, která je zrovna cílem běžeckého závodu do vrchu. Nedaleko odsud se tyčí věžička Toblinger Knoten (2617m n.m.), která je v průvodci uváděna jako „těžká zajištěná cesta“. Už jsem ji z Oli před časem lezli a tak víme, že ji zvládne i bratr Olda. Velká část cesty se leze v komíně, kde se člověk, i když má strach z výšek cítí bezpečněji než v odkrytém prostoru. Nahoře se kocháme a po té jinou cestou sestupujeme k opět k chatě. Po malém občerstvení pokračujeme další jištěnou cestou na protější hroudu zvanou Paternkofel (2746m n.m). Jsme rádi, že máme sebou čelovku a přilby, protože procházíme několik skalních tunelů. Vracíme se na parkoviště pod Drei Zinnen, kde jsme chtěli původně přenocovat , ale vítr fouká tak, že volíme ústup do nižších poloh, ale né tak nízkých, abychom opustili prostor, kde se platí mýto ;-) Tom dělá na véču, výborné steaky. Místa na stany je málo a tak Tom s Cakem ulehají v péřácích pod širák, já s bráchou do stanu a Oli si stele v autě. V noci tentokrát nejvíce mrzne Oli ... ráno co se od zkušeného Caka se dovídá o omezené životnosti vláken ve spacáku, mi hned dává tipa na vánoční dárek

Ráno se drápem zpět pod Drei Zinnen. Od parkoviště vyrážíme cestou Bonacossa, která je dle průvodce lehká jištěná cesta, což sedí a sedáky zůstavají v batohu. Dorážíme k chatě Fonda-Savio, kde dáváme pivko a jazykově vybavený Olda domlouvá nocleh dvou českým turistům. Kousek nad chatou má být nástup na ferratu, jdeme suťovištěm, sem tam po sněhu cca hoďku a furt nic. Doplazíme se do úzkého sedýlka, kde už je nakumulených více Čechů, hledajících nástup na ferratu. Pak Olda hodí řeč s nějakým Rakušákem a ten nám ukazuje směrem zpět kousek nad chatou téměř neviditelný žebř – nástup ferraty. Jdeme tedy zpět, Tom s Cakem to berou přes čtyři další sedla na okolo. Cesta Via Merlone je v průvodci označená jako těžká a je tvořena mnohými žebříky. Je dost exponovaná, což velmi stresuje bratra, který se pod sebe vůbec nedívá. Nejhorší na tom je, že úplně stejnou cestou se slízá i dolů. Posledních 100m k vrcholu je pohodové lezení již bez jištění, Olda však u posledního jištění stávkuje, že se neodepne, a že nás tu počká. Nakonec se nám podaří ho přemluvit a tak můžeme společně stanout na jediném přístupném vrcholu z Grupo dei Cadini, Cima Cadiny (2790m n.m.). Cestou dolů, která je (i u bráchy) úplně bez problémů nás dohánějí ďábelským tempem lezoucí Tom s Cakem. Od chaty bratr s Oli sestupují k jezeru Misurina. Já tak tak visím v háku za rychlíky Tomem a Cakem a vracíme se pro naše vozítka. Auty se přesunujeme přes Cortinu co nejblíže k zítřejší ferrátce. V plánu je se opláchnout v nějakém kempu a padá taky návrh, že bychom tam mohli i přespat.„Cože kemp? Proč? Blbost“ říká bratr, který si ještě před pár dny nedokázal představit jiný nocleh než v hotelu :-) Po horké sprše opouštíme kemp a nocležiště rozbalujem v jedné z mnohých serpentin k Grodner joch. Stavíme stany přičemž se prdelí opírám el. ohradník … tak se lekám, že se málem po…Oli kuchtí výborné mexické fazole k tomu Holba … to zas bude v noci peklo.

Třetí den máme v plánu Via ferratu B.Tridentina, jednu z nejznámějších, ale i nejnavštěvovanějších cest z Dolomit. Bohužel lehce zaváháme a dostává se před nás skupinka německy mluvících turistů. Ta leze zpočátku dobře, po nějaké době, ale jeden člen fyzicky odpadá a postup vzhůru se tak značně brzdí. I když je cesta opět dost exponovaná Olda leze na 1, akorát ho po cca 1,5hod lezení začíná sužovat hlaďák, což řeším motivačně tak, že lezu 10m před ním a kousky tyčinky či horalky mu pokládám na skálu. Na konci lezecké cesty nás čeká bonbónek zavěšený lanový most. Když se z něj dívám dolů nemám (asi nejen já) dvakrát příjemný pocit. Tom (mimochodem otec 5 dětí) je ale v klídku a k úžasu kolemlezoucích se z mostu zavěšuje do sedáku a visí. My mu hnedle říkáme ať toho nechá, nebo že vše nabonzujem jeho ženě. Tom toho sice nechal, ale zveřejněním fotky jsme to stejně bonzli. Kousek za lanovým mostkem se cca ještě 5m leze a je to kritické místo pro Oli. Před třemi lety se zde praštila do kolena, urvala meniskus a díky tomu jsme zažili co jen tak někdo nezažije … let vrtulníkem. Oli místo překonává bez úhony a společně jdeme do nedaleké chaty Pisciadúhutte (2583m n.m.). Zde se u piva z letáku dovídáme, že absolvování právě slezené ferraty s průvodcem stojí 80 euro a bratr Olda začíná koketovat s myšlenkou o změně zaměstnání :-) Zahajujeme nepříjemný sestup suťovištěm. Když se někdo v protisměru drápe nahoru zkušený Olda mu radí, že tudy je to ničem, že je to lepší ferratou. Dole se dává bratr na ústup směr Curych a my auty pokračujeme kousek za sedlo Falzarego, kde pod majestátnou Tofana di Rozes (3244m n.m. už jsme na ní byli heč) stavíme stany.

Noc je mrazivá a při ranním odstraňování námrazy ze stanu mi rovněž namrzlá Oli připomíná tip na vánoční dárek (spacák). Dnes se chystáme domu a tak dle mapy chystáme jen dopolední vycházku, kde jsou dvě kraťoučké ferratky. Je to nedaleko Cortiny v údolí di Fanes. Procházíme malebným údolím až k ferratkám. No ono to ani lezení není (takže sedáky netřeba), ale rozhodně se nám to líbí, protože se dvakrát prochází pod vodopádem.

Pak už jen loučení, šup do auta a zpět do reality :-(

 

16.8.-19.8. Trutnov open air music festival 2007

Léto a s ním i festivalová sezona se blíží k svému konci. A protože v prasátku ještě zbylo pár korun, rozhodl jsem se (doslova na poslední chvíli) splnit si svůj dávný sen a navštívit náš nejlegendárnější festival. Důvodem bylo i to, že podle nepotvrzených zpráv byl tento jubilejní 20.ročník i ročníkem posledním. A pokud ne úplně posledním, tak alespon posledním v původním areálu Na bojišti.

Po bezproblémové cestě jsem dorazil do Trutnova, přečkal menší bouřku a po postavení stanu jsem se vydal na čtvrteční předprogram. Zde nastala jediná černá kanka. Pořadatelé naprosto nečekali, že už ve čtvrtek přijedou takové tisíce lidí a tak fronta na výměnu vstupenky za pásek byla nekonečná. Strávil jsem v ní nakonec 2 hodiny (20,30-22,30) a tím jsem přišel o polovinu zahajovacího programu. Bohužel výměna vstupenky za pásek je neřešitelným problémem všech českých velkých festivalu, které jsem navštívil. Návštěvníků bylo nakonec tolik, že v sobotu už pořadatelé dávali pásky, které jim zůstali  z roku 2005!

V pátek dopoledne jsem důkladně prozkoumal centrum města a poté v 13 hod. vše vypuklo naostro. Program probíhal na 1 hlavním a 3 vedlejších podiích a běžel skoro nepřetržitě až do pondělního rána. Ranní pauzy trvaly pouhé 3-4 hodiny.  Symbolem festivalu je Václav Havel, který se zůčastnil všech ročníků a jehož chalupa na Hrádečku je co by kamenem dohodil. Proto byl jubilejní Trutnov věnován právě jemu. Bývalý prezident se v areálu objevil v sobotu večer a byl bouřlivě a velmi srdečně přivítán plným amfiteatrem.

Na festivalu vystoupil snad každý, kdo měl kdy co do činení s undergroundem. Plastic People počínaje a Ivanem magorem Jirousem konce. Z toho co jsem stihl vidět se mě nejvíce líbily Už jsme doma, Sto zvířat, Tleskač, Petr Váša a Ty syčáči, Jablkoň, Visací zámek (tradičně), Echt, Divoký srdce, výborná irská kapela The hogs, Svatý pluk, J. Schmitzer, J. Lábus, Skyline,Boban a Marko Markovič s orchestrem atd. Strhující bylo i vystoupení Bambini di Praga.

Naopak poněkud rozpačitý jsem byl z Psích vojáků, Garáže (Tony Ducháček vypadal zhulený jako Macháček v Samotářích) a rovněž z Hudby Praha. Ta vystoupila s společně s Petrem Vášou a hrála spíše méně známě písně. Mé oblíbené skladby Špinavá zada jsem se bohužel nedočkal. V Trutnově každý rok vystoupí i někdo, kdo se z programu vymyká. Letos to byla Marta Kubišová a Ivan Mládek. A oba měli velký úspěch. S Mládkem si zazpíval snad opravdu každý. Raritou, kterou jsem si rovnež nenechal ujít je kapela Vítkovo kvarteto, jehož největší hit Pražský démon tvoří polovinu celého jejich vystoupení.

Line-up se letos nevyhnul několika výpadkům. A je zajímavé že důvody byly opravdu zcela rozdílně. Mistr Kulinský se neobjevil ze známých důvodů a v řízení sboru Bambini za něho zaskočila jeho matka Blanka Kulínská. Vašek Neckář se nekonal, protože byl nedávno obviněn ze spolupráce s STB. Herci Rudolfovi Pellarovi zakázali vystoupit doktoři z obavy, že by jeho srdce tento nápor nemuselo vydržet (panu Pellarovi je už hodně přes 80 let). A Patologický orchestr se nesešel...

Tečku za festivalem udělali v pondělí nad ránem 3 "nekonečná" vystoupení. Na hlavní scéně brazilští bubeníci Afoxe Loni. Na béčku Buty se svým Juke-boxem na přání a na C legenda českých tanečních zábav skupina Brutus (vzpomínáte na film Indiánské léto?) Všechny 3 koncerty trvaly několik hodin a svou přízen jsem mezi ně rozdělil zcela rovnoměrně. Definitivní konec způsobila ranní bouřka s průtrží mračen, která mě přinutila sbalit stan a beze spánku se vydat na dlouhou cestu domů.

Závěrem je třeba říci, že i když jsem tomu moc nevěřil, festival v Trutnově se svou atmosférou, diváky, skladbou učinkujících i geniem loci areálu Na bojiští zcela liší od ostatních našich festivalu. A byla by velká škoda kdyby zanikl!!!

 

4.8. Chroustovice

Hladký začátek

Když pan ředitel vybídl Pala a Aleška k reprezentaci oddílu na pivním triatlonu v Chroustovicích, záviděl jsem jim. Bral jsem to, že jsem se do nominace nevešel. Rozhodl jsem se do toho jít na vlastní pěst. Několikrát jsem cyklistický trénink směřoval přes Nošovice, zaběhl jsem si do Hlučína a zvenku přes sklo jsem nahlížel do varny Hlučínského pivovaru, doma jsem umístil fotografii Radegasta na zeď a vzhlížel k němu a doufal v jeho pomoc. Ze svého kapesného jsem si hradil pobyt v šencích a pozoroval, jak kdo přikládá k ústům sklenici, jak polyká, jaké jsou doušky atd. Rodina a mé okolí mě v přípravě na tento závod podporovalo (dcera 1.8.2007 nastoupila do práce v Ostravském pivovaru).

Příprava na třetí disciplínuK samotnému závodu: Chroustovice leží mezi Vysokým Mýtem a Chrudimí. Na start jsme dojeli s Vlaďkou na kole (každý na svém) z campu u Holic (asi 20km), kde jsme pak strávili ještě pár dní.

Jde do tuhéhoObjemy byly dány: 40km kolo s hromadným startem (nejlepší jeli průměrem ke 40km/hod., 4km běh (nejlepší kolem 14min.), 4 piva (nejlepší závodník Vendelín 2min. 11sec. - v rozhovoru po závodě říkal, že to dává jindy lépe). Čas se zastavil po posledním doušku, závodník ještě 20vteřin musel udržet obsah žaludku, pak mohl opustit prostor pro pití piva. Kromě běžných dotazů před závodem jako např. kudy a jak je značeno kolo atd. museli pořadatelé odpovídat na dotazy - jaká značka se pije?, můžu z láhve nebo musím z kryglu?, Nemám svůj krygl půjčíte mi? Jaká bude teplota závodní tekutiny? Ukažte, kde máte lahváče uskladněny. . . . Hudy! Kdo chtěl, měl k dispozici Pito - vidíš, bylo pamatováno na všechny. S vědomím, že nevím, co se mnou poslední disciplína udělá, jsem do toho šel na plno. Z mého pohledu jsem jel jako k ohni. 3km po startu se startovní pole roztrhalo. Naše tříčlenná skupina postupně dojela další tři a bojovali jsme o 11. až 16. místo. (Celkem bylo 23závodníků). Do běhu jsem šel s tím, že čím rychleji poběžím, tím budu mít větší žízeň. (Alešku a Palo myslím si, že vítěze těchto dvou disciplín byste těžko dali), Z mého pohledu byla žízeň stále malá, tak jsem tempo dle možností stupňoval. Dobíhal jsem 13. (Později jsem zjistil, že někteří volili jinou taktiku - posledních 50metrů šli a vydýchávali se). V pivním sektoru jsem nafasoval 4 krásné Staroprameny (ideální teplota sedmého schodu), zasedl vedle závodníka, kterému zbýval vypít "poslední tuplák" (bylo na něm vidět, že pivo v tak velké nádobě psychicky nezvládá - pro mne je lepší pít z láhve nebo menší nádoby). Borec naproti měl už vypito jeden a půl piva a vypadal daleko líp. Nicméně oba jsem dal. Kdo má dobrou představivost si mohl díky zvukům, které závodníci (v tu chvíli pijáci) vydávali, myslet, že je ve starověkém Římě. Jen použití brka v hrdle by znamenalo diskvalifikaci a to si každý závodník rozmyslel. Moje taktika nebyla zrovna špatná. Chvilka na vydýchání a pozorování soupeřů, pak soustředění a hurá na to. Třičtvrtě prvního na ex a dále po dávkách s přestávkami (průměrně pivo na třikrát). Jen tak mimochodem nejlepší závodník 2min. 11sec. a nejhorší přes 23minut. Podařilo se mi propít na 10. příčku (zde se projevila dobrá elastičnost oddílové triatlonové kombinézy). Z mého pohledu byl závod velmi vydařený a příjemné posezení po něm s hlavními pořadateli Petrem a Davidem to jen potvrdilo.

A je po všem...Dověděli jsme se, že podobných závodů je v této oblasti více - 25.8.07 Mistrovství republiky + závody štafet, v Chocni měl pivní triatlon na startu kolem 70 účastníků atd. Dostali jsme také tipy na výlety v okolí (Kunětická Hora, muzeum E. Holuba, zámek v Častolovicích, dřevěné kostelíky v Horních Ředicích, Velimech atd. A protože to byl pivní triatlon, rozloučili jsme se s tipem na velmi dobré kvasnicové pivo v Medlešicích (a opravdu bylo dobré!), vařené v místním pivovaru. Poté, co si Řepa střihnul celý triatlon sám, by bylo možno uvažovat o jeho nominaci na podobný typ závodu. Servismana a zároveň odborného poradce by mu mohl dělat Ovenka. Co říkáte, pane řediteli? "Šak" Velký Bratr s tím, co předvádí v natrénovaných kilometrech, by měl také dobré vyhlídky. Šestidenní pobyt byl skvělý a všem "X-érákům" ať se zbytek léta vydaří. Myšáku! Pivní triatlon to je výzva!!! Pouvažuj o tom.
 


Kontakt

Sportovní klub X-AIR Ostrava
Libor Bednarz
Otakara Jeremiáše 6000/33
708 00 Ostrava - Poruba
tel.: +420 737 708 958
email: sport@x-air.cz

Nabídka spolupráce

Přihlášení